Nejdelší.

Dnes je nejdelší den v roce a počasí vychází naprosto parádně – naskakují krásné mraky a vítr skoro nefouká. Pišta nám plánuje trojúhelník přes Královku a Rožňavu.

První odstartované křídlo vyhnije a další se nezvedají příliš přesvědčivě, tak trochu váhám. Ale když vyrazím do vzduchu i já, tak si s ostatními aspoň dobře pomůžeme. Stoupáky jsou dnes takové nesourodé – nemají jedno jasné jádro, ale často vzduch stoupá třeba na třech různých místech nedaleko od sebe a mezi nimi není nic. Jak nás je víc, tak můžeme jednak poznat, kde ty stoupavé oblasti jsou, a jednak porovnat, která stoupá rychleji.

K Ostré přilétám nad vrcholem a pohodlně se zvedám. Skupinka se trochu rozpadla, ale já mám před sebou Pištu, tak letím za ním. Letí k mraku vpravo, ale mě se zdá, že je to příliš mimo trasu, tak volím stopu po hřebeni, která mi vždycky spolehlivě fungovala. Funguje i dnes, ale zvedám se celkem nízko až po přeskoku na mírně nafukovanou SZ stranu.

Dál mám trať mnohokrát nalítanou. U Muráně se zvedám bez nějakého zdržovaní, ale na přeskok k Tatrám by to nejspíš nestačilo. Volím nejužší místo a mám štěstí – těsně před přeskokem se zvednu až do stropu a ke Královce dolétám nad jejím vrcholem.

Přijde mi, že v nejvyšší hladině profukuje trochu východu. Jsem tu skoro sám, trasu na východ neznám a čekají mě tam menší brdky a taky prostor, který se musí oblétat. Tatry jsou krásně naskákané – mraků je tak akorát a nejsou černé, jak to tu často bývá. Volím proto dobře známou trasu na západ a v nejvyšší hladině letím kolem 50 km/h. Jediný problém je, že mě to soustavně nasává k prostoru – točit přestávám radši už 150 m pod ním.

Pišta mě vidí nad sebou a ptá se, kam letím. Vysvětluji mu situaci, na základě čehož se rozhoduje pinknout Královku a letět za mnou. Jenže tu je trochu pozdě a trochu nízko – v nižších hladinách fouká slabý SZ, který ho splachuje skoro až na zem. Dál proto letím zase sám.

Po Tatrách se letí skvěle skoro až k Chopku. Tam se ale začíná víc projevovat slabý SZ vítr a já se rozhoduji otočit. Nacházím závětrný stoupák, který se mě nejdřív snaží vší silou vystrnadit. Ale když ho zkrotím, tak je z něj parádní 5,5 m/s integrovaná – letos můj nejsilnější stoupák v Evropě.

Pak přichází ke slovu trochu taktiky – při návratu jsme s Marošem vždycky skákali na nižší část hřebínku u Pohronské Polhory. Ale já nemám na přeskok dost výšky, tak se rozhoduji pokračovat po Nízkých Tatrách, dokud něco nenajdu.

Přichází nejspíš klíčové rozhodnutí celého letu. Jsem na nasvíceném nafukovaném místě, kde jsem čekal stoupák, ale není tu nic. Už už se chystám vydat dál, ale vzpomenu si na rady zkušenějších pilotů: „Na správném místě ve špatný čas? Prostě počkej.“ Chvilku tedy čekám, při čemž oblast ještě trochu prozkoumám. Dočkám se stoupáku, který mě zvedne až na vrchol Gliding Area, odkud můžu skočit ne na nízkou část hřebínku, ale naopak na jeho nejvyšší vrchol. Cestou ještě párkrát doberu, takže kritické místo celé trasy zvládám tentokrát bez sebemenších problémů. Na Slopovo je to prakticky na dokluz, ale já poctivě dotáčím a šetřím výšku, takže pak můžu trať ještě trochu natáhnout.

Nejdelší den v roce jsem úplně celý nevyužil – Pišta přistával hodinu a půl po mně. Ale i tak jsem spokojen – k rekordu kopce chybělo 9 km. Jedna věc, co bych chtěl zlepšit, je konzistence – některé dny se mi daří nejlíp ze všech, jiné skončím po hodině na zemi.

Glider	OZONE Zeno 2 (EN D)
Route	128.4 km FAI (205.4 pt)
Duration	6:00