Výšková tlaková níže.

Pišta už od středečního rána bije na poplach, že bude pátek unikátní den. Koukám na Windy a nijak zvláštní mi to nepřijde. Navíc si říkám, kde to vůbec půjde – snad akorát u nás na Slopovu. Tam se nakonec i vydáváme.

Dnešek není unikátní nějakým počasím na rekordy, ale tím, že je u země tlaková výše a ve výšce tlaková níže. Ta si vytrvale nasává vzduch od země, což zajišťuje příjemné a pohodové lítání. Může to způsobit i legendární „nosnou deku“ – stoupáky jsou i pod komplet zataženou oblohou.

Ve výškové tlakové níži se mraky budou rozlévat do široka a nebudou se moc rychle rozpadat, takže si pod kopcem dáváme sraz už v 9:15. Později hrozí, že se to zadekuje a ze startu už se nezvedneme. Já jsem takhle brzo ze Slopova ještě nestartoval, tak trochu otálím. Ale ostatní ukazují, že už to jde, tak do toho taky skáču.

Hned na Slopovu vytáčím 2000 m a nad Sincem ještě přidávám, takže se letí skvěle. Vzduch je opravdu velmi klidný – stoupáky jsou obvykle 2-3 m/s a jsou neskutečně široké. Trať je označená Pištou a dalšími piloty přede mnou, takže ani neztrácím moc času hledáním stoupáků.

U Jesenského Pišta do vysílačky vydá pokyn, že letíme ještě na východ. Jsou tam naskákané mraky, tak se tam spolu s Pištou a Pavolem Gálem vydávám. Je to natažení trati oproti plánu, ale počasí to dovoluje, takže je to zcela na místě. Skupinka se trochu roztrhala, tímhle se navíc zase spojí – ti, co zůstali pozadu, si rameno zkrátí.

Tohle se od Pišty chci taky naučit. Trať byla naprosto precizně naplánovaná – přesně věděl, kdy musíme být na startu, kdy se to kde bude dekovat, jak bude foukat vítr, kdy zeslabí a stočí se. Z těchto informací už trať vypadne více méně sama, ale když je skutečnost nakonec trochu jiná, tak tomu trať dokáže operativně přizpůsobit.

Pak nestačím valit oči – pod pěkným mrakem točím slušnou dvojku, ale Pišta ji bohorovně prolétá. Rovným letem pak nabere 250 m. Později se ho ptám, jak věděl, že bude stoupák pod celým mrakem, někdy je přece třeba jen na jeho začátku. Řekl mi, že pod celým mrakem viděl nově vznikající malé chmurečky, takže věděl, že bude celý tahat. To už je vyšší liga.

Druhé rameno jde nejdřív dobře, ale pak se to zatáhne poněkud víc, dobré stoupáky nenacházíme a výška mizí. Poslední dobrý stoupák natáhne někoho i do mraku, tak z něj vystupuji o něco dřív a v dalším stoupáku jsem o 100 m níž. Bohužel je dole slabý a zatímco nahoře ostatní točí aspoň jedničku, já dole bojuji v rozbité půlce. Když už nemám ani to, tak se rozhoduji od skupinky oddělit a přeletím nasvícenou oblast, na jejímž konci mě čeká parádní čtyřka.

Pro stoupák jsem si letěl 4 km na sever, ale druhé rameno by bylo moc krátké, tak to otáčím ještě trochu na západ. Letím teď sám. Později mě dohání Stano Vojtek, který ale zůstane trochu za mnou.

U Lučence se už vidím na zemi, ale díky čápovi nad skládkou se zvednu z 200 AGL.

Severně od Poltáru je už úplně černo, tak trpělivě točím poslední slaboučký stoupák, sundávám nohu ze speedu a doufám, že doklouznu aspoň do Kokavy. To se sice nedaří, ale trojúhelník se naštěstí zavře i tak. Stano zvolil lepší stopu – vzal to trochu oklikou přes brdky, kde to tolik neklesalo, a doletěl dál, i když vyrážel níž. Pišta letěl víc východně, kde stín nezasahoval tak daleko. Na nasvíceném svahu si počkal na stoupák a později říkal: „I když bys tam měl nejdřív ztratit 100 m, tak se to vyplatí.“ Že se někdy vyplatí počkat, mi říkal už i Vrbeňák. Člověk si ale musí dostatečně věřit a vědět, kde ten stoupák nakonec bude.

Dnes rozhodně spokojenost – jde o můj bodově nejhodnotnější evropský let. Obrovský dík Pištovi – myslím, že na nás dnes čekal ještě mnohem víc, než při letu ze Straníka. Ale díky i ostatním pilotům ve skupince, vzájemně jsme si parádně pomáhali. Závody mě moc nebaví, ale tohle skupinové lítání je úplná pecka.

Glider	OZONE Zeno 2 (EN D)
Route	112.6 km FAI (180.2 pt)
Duration	5:01