Centrální hřeben.

V noci docela vydatně pršelo, takže ráno jsou slope clouds a dlouho čekáme, až se rozpustí. Dopoledne chodily slabé intervaly, ale pak se na brdku před startem napekl mrak a už se nikdy nerozpustil, takže je na startu úplně mrtvo.

Pro první stoupák si letím až na východní nasvícenou a nafukovanou skálu za vrcholem a horní startovačkou.

Po vytočení letím na Dachstein. Nejdřív letím před Karlem, se kterým jsem tu na výletě. Ale on pak vytáčí lepší stoupák, předlétá mě a dál za ním vlaju. Když jsem schopen s ním držet rychlost, tak ztrácím výšku. Asi volí lepší stopu, pod mraky stačí 50 m vedle a už to klesá. Karel prakticky netočí, žabkuje zpod mraku pod další. Já si musím občas dotočit.

Před přeskokem na brdek za Dachsteinem Karel skáče podle mě zbytečně brzo, já dotáčím ještě nějakých 200 m. Později mi vysvětluje proč. Rozbil se mu speed a nemohl se dočkat, až se ho na přeskoku zkusí opravit.

Pak se naše cesty rozdělují. Karel letí na severní stranu brdku, já na nasvícenou jižní. Nechápu, co ho k tomu vede, ale později mi to vysvětluje. Brdek je na vyústění údolí, kterým si Alpy nasávají vzduch, takže je severní strana nafukovaná.

Na jižní straně toho skutečně moc není, brdek s občasným přitočením obletím tam a zpátky. Pak konečně pořádně vytáčím a skáču do údolí, které vede na centrální hřeben Alp.

Letím k žebru, nad kterým je krásný mrak a o kterém si myslím, že bude nafukované. Ale nic u něj nepotkám, tak už s hodně malou výškou přeskakuji na západní nasvícený hřeben. Tam se jen rovným letem podél svahu zvednu o nějakých 100 m, postupně začnu i točit a nakonec se zachráním.

Vyrážím k centrálnímu hřebeni, což chce trochu odhodlání. Podlaha je tu hodně vysoko a vyhnití v některých místech by znamenalo půl dne šlapat horami.

Let je hodně psychicky náročný. Nejen kvůli možné vyhnívce vysoko v horách, ale i kvůli stoupákům, jejichž jádra někdy končí třeba jen 10 metrů od skal. Nedá mi to a točím i blízko skal, ale vím, že si to za žádnou cenu nesmím nechat klapnout nebo si to přetáhnout. Zeno nad hlavou naštěstí drží dobře, i když jednou mi dnes z ničeho nic klape vysoko nad zemí při přeskoku.

Dolétám ke slibné skále na hlavním hřebeni, která je ale nasvícená z druhé strany, a nedaří se mi za ni přeskočit. Proto to pouštím až k dalšímu hřebeni, podél kterého se svezu až na jižní stranu Alp. Nejsem zrovna vysoko nad údolím, ale to jde rychle dolů, takže za chvíli mám pracovního prostoru zase dost.

Teď musím centrální hřeben přeskočit zase zpátky. I sedla jsou pořádně vysoko, ale daří se mi dnes jedinkrát vytočit kolem 3000, takže se zpátky na severní stranu přehoupnu s nějakými 200 m rezervy.

Pak už se snažím hlavně zavřít trojúhelník. Na jižní straně údolí před startem je u sousedního žebra napečený slibný mrak, ale raději už ho vynechávám. Pokud bych se u něj nezvedl, tak ztratím dost výšky, ještě mě to třeba trochu zafoukne a najednou by trojúhelník zůstal otevřený.

Proto radši letím k brdku před startem. Přilétám k němu z nafukované východní strany, ale je to špatně. Karel k němu před nějakou půl hodinou přiletěl ze západu a zvedl se na místě, kde se to v závětří pěkně napékalo. Ale to už mě netrápí – moje první 105 kilo FAI v Alpách je zavřené, navíc s dvěma přeskoky centrálního hřebene.

Glider	OZONE Zeno 2 (EN D)
Route	105 km FAI (168 pt)
Duration	4:26