Do osmi.

Po studené frontě je dnes vzduch krásně živý. Na někoho je to až moc, ale mně Trango nikdy neklape, takže se v tom cítím jako ryba ve vodě.

Raná je nafukovaná větrem asi 4 m/s, ale jde to dost zleva, takže není jisté, že to bude stačit na udržení. Startuji ale akorát do intervalu, takže se rychle zvedám asi do 1000 m n.m. Na odlet mi to přijde málo, tak se ještě chvíli plácám u kopce, než přijde pravý odletový stoupák.

Vítr dnes s výškou nesílí, ale jen se stáčí, takže to nejsou pravé záfukové podmínky. Ale aspoň živý vzduch není dále rozfoukaný, takže se dají stoupáky dobře točit.

U Tušimic si vybírám první menší krizičku a důlní stroje si prohlížím na můj vkus trochu moc zblízka. Stihnu se ale vyzvedat dřív, než bych musel řešit místo na přistání.

U německých „Dlouhých strání“ (přečerpávací elektrárny) dělám hloupou chybu a letím přímo přes ně. Pohled je to sice hezký, ale je to velká zalesněná oblast, kde to navíc v závětří za kopcem krutě splachuje. Trochu si zanadávám, ale tentokrát se můžu zlobit leda tak na sebe. Až když se vracím nad logickou linku polí a obcí, tak se díky točícímu káněti zachraňuji.

Klesáky jsou dnes tedy výživné – po čtyřce dolů pípne vario, tak si říkám: „konečně stoupák“. Ale je to jen malá bublinka, po které následuje další čtyřka dolů. Aspoň už chápu, kde se velké klesavé oblasti vzduchu berou. Jsou totiž i velké oblasti, kde jdu třeba jen 0,5 m/s dolů, takže tam vlastně vzduch jde 0,5 m/s nahoru.

Pak téměř mizí všechny mraky. Nejdřív si říkám, že asi nastupuje bezoblačná termika, ale nepotvrzuje se to. Skoro všechny stoupáky jsou zakončené aspoň malým mráčkem. A když někde začnu točit pod modrou oblohou, tak se tam mrak během mého točení udělá. Díky rychlým rozpadům je obloha aspoň krásně přehledná – prakticky neexistují mrtvé mraky. Všechny z těch pár chmurek na obloze opravdu fungují.

Tím, že jsem lehký, tak lítám hodně pomalu a mým cílem je udržet se za každou cenu ve vzduchu. To se mi dnes daří nad očekávání dobře. Pamatuji si, jak jsem byl jednou na Čerťáku u vytržení z toho, že v sedm večer vytočím do 1000 m n.m. Dnes ještě ve čtvrt na osm točím nad 2000. Potěší mě měsíc, který se podvečer objeví na obloze. Vím, že někdy svítí i přes den, ale stejně je povznášející letět až do východu měsíce. Tyhle večerní dokluzy miluji – letět v klidných podmínkách celý den by mě asi nebavilo, ale večer je to po celodenní šichtě za odměnu.

Teprve v 19:45 si říkám, že už je asi pomalu čas to otočit a začít s návratem na Ranou. 😀

Ve skutečnosti mi pokračování letu zhatil prostor. Večer jsem letěl podél kolejí, které ale zatočily do prostoru. Tak jsem letěl podél prostoru k nafukované hrance, která by mě i takhle večer možná podržela. Ale ta vede taky do prostoru. Na její přeskok už výšku nemám, takže jediná možná cesta je zpátky.

Když před osmou přistávám, tak se trochu s obavou ptám svých dnešních spolucestujících na Ranou, jestli náhodou nejsem první na zemi. Měli jsme totiž dohodu, že kdo přistane první, tak se vrací pro auto. Naštěstí prý ne, zvládl jsem to asi o pět hodin za předposledním.

Při minulém letu do Německa jsem po pěti hodinách odpojil kameru z powerbanky, aby mi vydržel mobil na cestu zpátky. Ale pak mi to bylo trochu líto, protože by to powerbanka utáhla a mobil jsem si dobil ve vlaku. Tak tentokrát kameru nechávám zapojenou až do vyždímání powerbanky. Jenže to ještě netuším, že dnes poletím přes osm hodin, takže přistávám s pěti procenty baterky v mobilu.

Staví mi hned druhé auto a bere mě až na nádraží. Duchapřítomně si navíc dobíjím aspoň pár procent, protože ani v jednom z dvou následných vlaků nabíječky nejsou. Na nákup lístků mi baterka ještě vyjde, ale když přijde průvodčí, tak už je mobil vybitý. Naštěstí má pochopení.

Z Regensburgu jede před půlnocí autobus do Prahy, ale podle webu je komplet vyprodaný. Naštěstí se ale přímo na místě ještě jedno místo najde, takže bych měl být doma před třetí ráno a ne až v šest, kdy bych byl doma dalším busem. Metro už nejezdí, takže poslední úsek cesty dávám ze Zličína na kole.

Samozřejmě mě těší mé první dvoukilo. Loni jsem na Summitu uletěl 195 km, letos jsem dvoustovku taky několikrát oťukal, ale tahle hranice nějak ne a ne padnout. Ještě větší radost mám ze vzdálenostního rekordu kolébky českého i mého paraglidingu. Když jsem tam na kurzu pobíhal na přistávačce s křídlem nad hlavou, tak by mě nenapadlo, že za necelé čtyři roky uletím z Rané nejdál ze všech. Ale největší radost mám po pravdě ze dne využitého na maximum – start kolem jedenácté, přistání chvíli před osmou. To jsem teda nečekal.

Glider	UP Trango X-race (EN C)
Route	232.7 km (232.7 pt)
Duration	8:39