Závodní den.

Dnes začíná třítýdenní maraton závodů, ale včera nám Enzo domluvil, že můžeme startovat ještě před závodníky, protože bydlíme těsně u startu a cesta na jinou startovačku by znamenala nejdřív půl hodiny cestu dolů a pak zase nahoru. Na start nás skutečně pouští, platíme startovné a rozkládáme si křídla. Ale je mlha, tak to nemůžeme hned odpálit, načež přichází kluk, co nás pustil, a říká nám, že si to máme přesunout kousek vedle. Pak přichází ředitel závodu a nekompromisně nás vyhazuje. Tak balíme a jdeme k hotýlku o 250 výškových metrů níž, kde je taky plácek, ze kterého se dá odstartovat. Kluci do toho skáčou, ale zachytává se jen Enzo. Vašek s Davidem jsou rádi, že neskončí v drátech – bez stoupáku se nedá na bezpečné přistání doletět. Já si počkám stejně jako v Česku na interval a docela v pohodě se zachycuji. Ale nahnáno mám, ne že ne. Zítra budeme muset vymyslet něco jiného.

Před La Unionem jsem kousek za Enzem, který tam na mě čeká. Rozbilo se mu vario, tak mu radím, ať ho zkusí zprovoznit aspoň na mobilu. To se mu nakonec daří, ale má to zpoždění, takže Enzo má dnes notně ztížené podmínky. Domlouváme se, že podél zastíněného hřebene s nízkými dostupy dnes nepoletíme a vezmeme to na La Victorii. První kousek letíme skutečně spolu, ale pak si přitočím pár bublinek a najednou jsem nad Enzem i před ním. Řadu stoupáků se mi dnes nedaří dotáčet do základny, takže na něj ani nahoře nemůžu počkat.

U brdků mezi La Victorií a Zarzalem vidím parádní stoupák – je v něm mrak ptáků, spousta křídel a všichni stoupají jak raketa nahoru. Ale já to k němu bohužel nemám ani na dokluz, tak už se 250 m nad zemí smiřuji s vyhnívkou. Ale naštěstí je před megastoupákem ještě jeden další, tak se ho chytám a nakonec ostatní i dostoupám. Enzo tenhle stoupák bohužel nechytá a naše cesty se rozdělují. Přiletěl snad o 20 m níž než já a už měl smůlu. Ale nakonec se mu daří zachránit, takže může pokračovat, ale já už tou dobou točím další stoupák.

Další slabou chvilku si vybírám za Zarzalem. Opět vidím několik křídel a spoustu ptáků stoupat, ale mám to za brdkem, který už si netroufám přeletět. Nakonec zakotvím před ním a dvacet minut se vyškrabuji ze 145 m AGL. Nakonec se s vydatnou pomocí ptáků, města a smradu z místní továrny zvednu, ale až do základny opět bohužel ne.

Ze dvou záchran už jsem psychicky vyčerpaný, druhé rameno je dostatečně natažené, tak to obracím zpátky na Roldu. Cestou nejsou skoro žádné mraky, ale někde to zpátky prostě skočit musím. Kus dál hořelo velké pole, což si asi natáhlo všechen teplý vzduch ze širokého okolí, takže jinde nic moc není. Z La Paily to smažím dolů trojkovým klesákem. Na orientaci podle mraků jsem už moc nízko (a stejně žádné nejsou), ptáci mi tentokrát taky nepomáhají, tak letím k velkému zoranému poli. Nad ním nic není, ale za ním je potůček a ten funguje jako odtrhovka. Ve 120 m AGL se zvedám vyloženě hrobníkovi z lopaty. Navíc přistát tady by znamenalo tak tříhodinovou cestu domů – nejsou tu žádné domy, skoro žádné cesty a jsem na špatné straně řeky, takže bych se musel pěšky vrátit pěkně zpátky do La Paily a tam teprve hledat dopravu do Roldy.

Nicméně stoupák vytočím, s ním už řeku přeletím a padá mi kámen ze srdce. Letět s Enzem bylo parádní – spolu jsme sice letěli jen kousek, ale i později jsme se často po vysílačce podporovali. A když jsme se zpátky u Roldy zase potkali, měl jsem fakt velkou radost. U brdků před Roldou navíc chytám stoupák po dlouhé době až do základny, který mi stačí nejen na uzavření trojúhelníku, ale i k přistání na startovačce u hotelu. Ta se odpoledne mění v piknikové místo a všichni se se mnou chtějí vyfotit.

Dnes to byl snad nejtěžší přelet, co jsem kdy letěl. Většinu letů mám s jednou krizičkou, výjimečně to zvládnu bez nich. Ale druhá krize už většinou znamená konec. Dnes jsem se třikrát vyškrábal z podlahy.

Glider	UP Summit XC4 (EN B)
Route	59.2 km FAI (94.8 pt)
Duration	3:33