12.9.2021 11:39 Jakub Vrána (Bassano)

Nejlehčí přelet.

Na startu si zvednu křídlo, ale je na něm vpravo kravata, tak start ruším. Srovnám si to, zvednu ho znovu a kravata je na druhé straně. Kravata není moc velká ani složitá, tak start už znovu neruším a říkám si, že s tím stromy přeletím a pak ji vyklepnu. Volají na mě ostatní piloti, ale kamarádi, se kterými jsem přijel, je uklidňují, že teď jedeme ze SIV a že si s tím zvládnu poradit. To se záhy potvrzuje, ale stejně bylo nezodpovědné s kravatou vědomě startovat.

V Bassanu jsou dnes zcela ideální podmínky – dostupy 1900, všude spousta silných a širokých stoupáků, které jsou navíc označeny bójkami ostatních pilotů skoro jako na závodech. Skvělí piloti se dnes poznají tím, že ustředí a vytočí pětkový stoupák a valí dál. Ti méně schopní, mezi které se řadím já, se s vypadáváním vyzvedávají v nějaké dvojce. Chtěli jsme letět spolu s Jančou. Já startuji první, ona chvíli po mně. Nejdřív jsem v průměrném stoupáku a ona kousek níž v jiném slabším, ale když stoupák dotočím a prolétám čtyřkovým klesákem, tak ona už pětkovým stoupákem letí vzhůru jako raketa. Takže i když na rozdíl ode mě nešlape speed, tak díky efektivnějšímu točení postupuje mnohem rychleji. Když já otáčím na východě, tak už je skoro zpátky u památníku. Vysílačkou mi nabízí, že na mě počká, ale nemám nějaké konstantní zpoždění – trvale letím zhruba o třetinu pomaleji, tak to nemá smysl. Čekala by na mě pořád. Díky tomu mám u památníku čas se pokochat. Doletím nad horní kruh a pak nad památníkem letím zpátky, je to opravdu pěkné. Přelety nejsou jen o uletěných kilometrech.

V pohodě přeskakuji údolí a pak chytám nejlepší stoupák dne a možná i celé své kariéry. Letím do něj proti větru a vario postupně nabírá na intenzitě. Z jedničky je trojka, ve které už bych normálně začal točit, ale tentokrát letím dál, až je z toho integrovaná pětka. Nad plytčí částí jsou dostupy kolem 1700, ale i tak přelétám místo, kde jsem včera vyhnil, o nějakých 700 m výš, takže si ani nevšimnu, že by to měla být nějaká past. Na konci hrany je to zase za odměnu. U každé nasvícené skály a žebra je trojkový stoupák jako podle pravítka. Plán byl doletět na konec hrany, ale některá ostatní křídla zhruba ze 1700 přeskakují na předsunutý hřbet a vypadá to, že přeskok nijak těžký není. Ale chtělo to startovat tak o hodinu dřív a ze začátku se tak necourat. Když bych letěl efektivně jako Janča, tak se dal přeskok asi zvládnout a pokračovat, takhle konzervativně volím návrat hned a je to myslím dobré rozhodnutí. Když otáčím, tak Meru a o chvíli později Enza skáčou zpátky, takže i podle jejich načasování se dá soudit, že bych přeskok špatně stíhal.

Cesta zpátky jde v pohodě, potkávám Petra Zelinu na žlutém Cometu (ve stejné barvě jako Venus, který mě včera nalákal do pasti u Lusiany). Já létám hodně konzervativně – dotáčím stoupáky většinou až nahoru, kde často slábnou. Petr jedničkové stoupáky prolétá bez točení a silnější opouští, jakmile začnou slábnout. Díky tomu letí o dost rychleji, i když někdy se mi zdá, že se trochu trápí. Jedničkové stoupáky často výš nebo kousek vedle zesílí do dvojky nebo trojky, takže občas postupuji i rychleji.

Přeskok zpátky je zase v pohodě, nad údolím se dá trochu přitočit ve slabém stoupáku. Ale je to zbytečné, protože na druhé straně je ostatními piloty označený krásný stoupák mezi prvním a druhým západním žebrem. Dotáčím zase až do stropu, uzavírám nad start a vydávám se přidat pár km do rovin. Mám 1200 m výšky nad přistáním, tak chci vytratit 600 m cestou tam a 600 m zpátky. Ale před horami to skoro neklesá a i tady jsou i takhle později časté stoupáky. Sice jen jedničkové, nicméně výšku pomalu ale jistě nabírají. Se silnými stoupáky v horách se rád poperu, ale chápu piloty, kteří se do rovin létají vyklidnit. V Lijaku jsem se jeden den v horách pral se stoupáky a když to bylo 0:4, tak jsem taky vyletěl kus dopředu a v pohodě jsem tam vytočil. Dnes to nebylo třeba, i v horách se dalo krásně točit. Ale není marné tuhle variantu v arzenálu mít – dřív jsem si představoval, že v rovinách před horami to bude spíš jistá vyhnívka.

V rovinách doletím až za dálnici na samou hranici prostoru. Zpátky to mám na dokluz 8,5:1, tak počítám s tím, že si budu muset něco dotočit. Nakonec by to šlo i bez točení, protože to většinou klesá jen tak 0,5 m/s a v zádech mám mírný větřík. Nicméně dotáčím, dnes počtvrté se vracím na start a přebytečnou výšku vytrácím figurami.

Zkouším Crazy chicken, ale jednu stranu asi nechám klapnutou před přetažením druhé strany moc dlouho, tak se mi to rozkydá. Janču Jirka učil dávat obě strany najednou – klapnout jednu stranu a ve stejný okamžik přetáhnout druhou. Vypouštět pak postupně – nejdřív přetaženou, potom klapnutou. Vypouštím takhle moji rozkydanou verzi, z čehož mi vznikne kravata, ale tu dvěma negativkami vyvlékám. Pak ještě dělám wingovery a na rozdíl od SIV u toho přemýšlím. Když mám Šnajbyho na vysílačce, tak ho spíš poslouchám a moc nepřemýšlím, navíc jsem ovlivněný tím, že se na mě někdo kouká. Když si je dělám samostatně, tak mám čas myslet na náklon, timing brzd (čím později, tím vyšší zatáčka, ale nejpozději ve spodní úvrati), kontrolu vnější strany i rychlé vypouštění brzd. Díky tomu se mi to myslím daří líp, než během celých SIV. Ještě se budu muset naučit vnímat množství energie, které ovlivňuje, jak moc velký můžu udělat další wingover.

Přistávačka u kempu je trochu z kopce, tak jsem málem trochu dlouhý. Z kopce je lepší přistávat v malé rychlosti a ne rychlým nájezdem, jak jsem zvyklý.

Dnes naprosto parádní den. U většiny přeletů se aspoň jednou zachraňuji z malé výšky – když se mi to povede, tak je z toho pěkný přelet. Když ne, tak jen nějaká čudla. Dnes jsem se zachraňovat nemusel ani jednou.

Flyskyhy mi spadl uprostřed letu, proto jsem musel spojit dva lety do jednoho, což vynuluje body.

GliderUP Summit XC4 (EN B)
Route90.1 km triangle (0 pt)
Duration5:40

+
XContest