Skoro dvoukilo.

Celkem rychle po startu se mi daří chytit čtyřkový integrovaný stoupák, ale zhruba v 1000 m z něj bohužel vypadávám. Celou první hodinu se proto plácám u startu a čekám na něco odletového. Další stoupáky mě vynesou do 1200, ale na odlet i tak čekám. Naštěstí se mi daří držet zhruba kolem 1000 a neproklesat až dolů.

Když to konečně odpálím, tak letím západněji než obvykle a z malé výšky se zachraňuji u hranky za Milešovkou. Před Oblíkem chytnu krásně konzistentní stoupák, který mě bez jakéhokoliv dostřeďování nebo vypadávání vynese až do 1950. Jen se nakloním, zafixuji vnitřní brzdu a jen mírně koriguji vnější.

Další hodinu to letí prakticky samo. S volbou stopy obvykle dost bojuji, ale teď mám pocit, že letím vždycky na jistotu. Vytočím pod mrak, vyhlídnu si další, letím k němu a takhle pořád dokola. Mezi mraky to navíc skoro neklesá, přijdu třeba jen o 200 m. Pod mrakem si jen dávám pozor na prostor – ve FL63 přestávám točit, ve FL64 dávám speed. Uši nemusím dávat ani jednou. Považuji je za drobnou taktickou chybu – čas vynaložený na točení vyjde vniveč a další mrak se kvůli tomu třeba stihne rozpadnout. Letí se mi naprosto parádně, orientuji se výhradně podle mraků a na zem skoro nekoukám. Párkrát mě jen překvapí, že stoupák je až skoro na konci mraku, čekal bych ho spíš na návětrné straně.

Jeden mrak se ale nakonec rozpadne ještě přede mnou a musím se zachránit z menší výšky podle odtrhovek na zemi (vesnice). Zpátky nahoru se vyškrabuji postupně – 300 m naberu, 200 ztratím a takhle několikrát po sobě. Nakonec se ale dostávám zase pod základnu, která je teď v 2300. Jsem už mimo prostor, tak to jde zase dobře.

Letí se mi skvěle – není mi zima, většinu času mám dokonce rozepnutou bundu. Hlad jednou zaženu tyčinkou. Žízeň ani nemám, tím pádem se mi nechce ani na záchod. Míjím místo, kde jsem minule po velkých útrapách přistával (https://www.xcontest.org/world/cs/prelety/detail:vrana/30.05.2021/11:14), dnes v úplně jiném rozpoložení.

Plzeň bohorovně míjím. Létám podle prostorů, mraků, odtrhovek a větru a ne podle toho, odkud se dostanu snadno domů. Vítr se stočil víc z východu, na západ jsou navíc pěkné mraky, takže je trasa jasná. Odměnou mi je výhled na vodní nádrž Hracholusky, která je opravdu nádherná.

Další rozhodnutí přichází na hranicích. Někteří piloti na startu žertovali, že pro Němce mají vytištěný certifikát o očkování. Nečekal jsem, že na to fakt dojde. I když mi je jasné, že se cesta domů dost zkomplikuje, tak letím dál. Jde to pořád skvěle – mraky narostly do výšky a ještě v půl sedmé chodí parádní stoupáky. Mraky ale během zvětšování rostou i do šířky. Jednou neodhadnu, jak daleko jsem od kraje mraku (který se během mého pobytu pod ním zvětšil) a pak na jeho spodní straně docela dlouho uháním na speedu, než zpod něj vypadnu.

Po dvou odvážných rozhodnutích (vynechat Plzeň, přeletět hranice) přichází jedno srabácké – přeci jen začínám trochu myslet na zadní kolečka a rozhoduji se letět podél dálnice. Letově to je špatné rozhodnutí – nad dálnicí je to zastíněné, za ní dokonce prší, je to bokem na vítr. Prohlédnu si alespoň větrníky u dálnice a z výšky sleduji jejich pomalu rotující lopatky.

Déšť se mi nakonec stává osudným, protože pršet po nějaké době začíná i nade mnou. A není to nějaké mžení, padají pořádné kapky velké jako koruny. Rozhoduji se co nejrychleji vyletět zpod mraku, což déšť naštěstí zastaví, a vzápětí poté přistát. Na zemi už zase prší, tak křídlo balím v přístřešku u hodných lidí, kteří mě pak svezou i na dálnici – díky.

Na nájezdu dálnice projede tak jedno auto za čtvrt hodiny a žádné nestaví. Píšu proto Alexovi, se kterým jsem jel ráno na Čerťák, jestli by mě vyzvedl. Domlouvali jsme se, že když vyhniju po cestě, tak mě cestou domů nabere. Tohle není „úplně po cestě“, pro Alexe to znamená čtyři hodiny cesty, ale přesto je tak hodný, že se pro mě vydává – tisícekrát děkuji. Dál stopuji a asi po hodině jedno auto přece jen staví a bere mě do Waidhausu, další pak na Rozvadov – díky. Tam odtud by to do Prahy už nejspíš šlo, ale Alex už je půl hodiny ode mě, tak na něj čekám. Díky tomu jsem doma nakonec za kratší dobu, než co jsem strávil ve vzduchu.

Ode dneška jsem si moc nesliboval a nakonec to byl naprosto fenomenální den. Celý den byl trochu opar, termika tím byla trochu utlumená, ale možná právě to přispělo k jednoduššímu točení. Nedávno jsem si dělal statistiky, kolik letů trvá aspoň hodinu, aspoň dvě a tak dále (https://pg.vrana.cz/cpp/histogram.php). Vyšlo mi, že vydržet ve vzduchu o hodinu dýl je vždycky zhruba dvakrát těžší. Moje běžné lety mají tak 2-3 hodiny, jediný jsem měl čtyřhodinový. A dnes rovnou skoro sedm – i když odečtu hodinu plácání na začátku u kopce, tak pořád šest. Přitom mi to ani nepřišlo nějak zvlášť těžké, obzvlášť úsek z Oblíku další zhruba hodinu byl úplně zadarmo.

Nedoletěné dvoukilo mě netrápí. Já na displeji ani nevidím, kolik jsem už uletěl. Mám to vypnuté ze dvou důvodů. Jednak nechci ke konci tlačit na pilu – když bych dnes viděl, že chybí už jen kousek, tak by mě to třeba pokoušelo letět v dešti dál, což by nebylo bezpečné. A jednak naopak když bych viděl, že už jsem uletěl třeba 100, tak bych si podvědomě mohl říct: „Splněno, můžu přistát.“

Do kamery si asi budu muset pořídit větší kartu, protože jí dnes došla kapacita. Když jsem před časem řešil nahrávací konfiguraci s Víťou, tak jsem mu říkal: „S tímhle rozlišením to na ty naše lety bohatě stačí, teda pokud nechceš lítat nějaké šestihodinové fláky, ha ha.“ Víťa ho dal před pár dny v Itálii, já teď i tady.

Glider	UP Summit XC4 (EN B)
Route	194.6 km (194.6 pt)
Duration	6:53