20.3.2021 13:29 Jakub Vrána (Taucho)

Seznámení s Tenerife.

Tvrdý lockdown v Česku mi trochu začínal lízt na mozek. Před domem mi trvale blikají majáky policajtů hlídajících výjezd z Prahy a ani umožnění pohybu po okrese mi žádnou startovačku nezpřístupní. Přemýšlel jsem tedy o nějaké cizině, buď Bassano nebo Kanárské ostrovy. Bassano by asi bylo letově lepší, ale Italové krátce po mém rozhodování zavedli obdobný lockdown jako je v Česku, tak padla volba na Kanáry. Před odletem byl potřeba PCR test a vyplnit nějaké papíry, na ostrově je nutné nosit roušku, ale jinak většina věcí s nějakými omezeními funguje.

Přiletěl jsem s Jirkou, který je tak hodný a ukazuje mi, co a jak – kde jsou jaké přistávačky, proč nepřistávat jinde (kaktusy hrozící zabodnutím do těla nebo aspoň zamotáním do šňůr), kdy letět na přistání (400 m n.m. u dálnice je nejzazší možnost). Já jsem dost nervózní, což se projeví na předstartovní přípravě (špatně zapnutý kokon, nezapnutý displej telefonu, nenastavená nadmořská výška na variu, přeložená a tím pádem nefunkční hadička camel-bagu) a zkaženém startu.

Po startu letím doleva za žebra, ale nijak zázračně to tam nezvedá. Chvíli tam šudláme nějaké nuly nebo se trochu propadáme a já už si říkám, že první let bude jen slet, pak ale nějaký stoupák přeci jen najdeme. Po nabrání nějaké výšky letím doleva a vidím, že snad šest pilotů letí na opačnou stranu než já a nikdo se mnou. Ohlédnu se a vidím, že za mnou to nasvítilo sluníčko. Přemýšlím, že to otočím, ale jsem mnohem níž než protiletící a k nasvícené části bych stejně nedoletěl. Rozhodnu se proto pokračovat a i když výška ubývá, tak letím až k žebru. To jednak funguje jako nafukovaný svah a jednak se na jeho závětrné části taky nahřívá vzduch. Ten když se utrhne, tak vyjede po svahu, nahoře se spojí s větrem a vytvoří konvergenci. Plán je tím pádem doletět nad žebro a pak po něm pokračovat dolů, dokud něco nechytnu. To ale nakonec ani není třeba, protože jakmile k žebru doletím, tak chytám krásný stoupák. Pokračuji ke stolové hoře, která má nahoře nádhernou plošinu a krásně to u ní funguje.

Pak trochu optimisticky pokračuji dál, ale tak dobrý terén už tam není. Jakmile doletím ke hranici prostoru, tak se obracím zpátky. Ani nezjišťuji, od jaké výšky platí a prostě to otáčím. Dodatečně zjišťuji, že platí hned od země, takže to bylo správné rozhodnutí. Výška už skoro došla a trať musím vybírat, abych přeletěl žebra, později i podle toho, kde jsou jaké plochy vhodné na přistání. Nakonec se ale zachráním a vytočím svůj dnešní rekord (1350 m). Základny jsou zhruba v 1150, ale blíž u moře jsou výš, navíc na konci vyletím až před mrak a chvíli letím vedle něj – krása!

Vracím se zpátky ke startu, zase dotočím mrak a držím se další Jirkovy rady, že v takovém případě je lepší letět k moři, hlavně ne směrem k hoře. Kontroluji kompas a výšku rychle ztratím. Další piloti po dotočení základny odletěli doprava, tak se do stoupáku vracím a v základně letím tentokrát doprava. Manévrovací prostor je hodně malý – země je asi v 900, mrak asi v 1100. Mohl bych i blíž k moři, ale tam se to ve srovnání s horami zdá jako rovina. Ona samozřejmě není, protože moře zase tak daleko není a těch 900 m nad mořem je docela dost. Ale jak výška ubývá, tak musím od hory dál a dál. Jednu dobu už musím trasu přizpůsobovat i tomu, kde vedou jaké dráty, je to pak vždycky skok od plácku vhodného na přistání k dalšímu podobnému blíž u moře. U silnice vidím, jak si dva vyhnilí piloti balí křídla, ale taky vidím, že o několik set metrů výš točí několik pilotů. Představuji si, kde by vzhledem ke směru a síle větru mohla být odtrhová hrana, letím k ní a jsem zachráněn! Vytočím a když to zeslábne, tak si všimnu ptáků kousek vedle. Letím k nim a pokračuji zase až pod základnu.

Rozhoduji se, jestli letět dál nebo se vrátit. Konzervativně volím návrat. Celkem v pohodě se dostávám zase až ke stolové hoře, tam už to tak jednoduché jako poprvé ale není, základny se možná snížily nebo si od nich nechávám větší odstup. Jsem celkem unavený a chci si nechat nějakou energii ještě na přistání, tak se rozhoduji letět na pláž přistát. U pirátské pláže, kde bydlí Jirka a kde se běžně přistává, mám ještě 500 m, tak letím dál až ke svému hotelu, kde se prý na pláži dá taky přistát. Pořád mám ještě přes 100 m výšky, tak obhlížím terén a vybírám si hezký plácek přímo u hotelu, kde se bude přistávat určitě líp než na pláži. Z přistání u moře mám velký respekt, protože přistání třeba jen na kraj vody může znamenat, že vlna nejen zničí křídlo, ale záhy může jít i o život. Stíhám udělat i 360° pro přesné zjištění směru a síly větru, ale i tak nakonec přistávám bokem na vítr, ale aspoň mimo porost.

Dnes fantastický den s několika správnými rozhodnutími (doletění k žebru pro stoupák, otočení na hranici prostoru, nenasátí mrakem, let od přistávačky k přistávačce nízko nad zemí, nalezení odtrhové hrany podle jiných pilotů, včasný návrat, bezpečné přistání). Škoda, že nebyly základny výš, manévrovací prostor by se tím dost otevřel. Na druhou stranu jsem rád, že bylo trvale pod mrakem. I tak to byla docela divočina, přímé slunce by to udělalo ještě divočejší.

GliderUP Summit XC4 (EN B)
Route45.3 km (45.3 pt)
Duration3:32

+
XContest