15.6.2020 Jakub Vrána (Klínovec, 3.6 km, 0:30)

Sletíky na Klínovci.

Honza Kotera mě láká na Čerťák, Víťa na Klínovec. Na Klínovec to mám sice o půl hodiny dál, ale z poslední doby jsem „přečerťákovaný“, tak se jedu podívat na Klínovec, kde jsem ještě nebyl.

Na Klínovci jsem trochu dřív, tak si dám jeden seznamovací slet a Víťa mě dole nabírá. Pak to takhle jde celý den – nahoru jedním autem, dolů dvěma, nahoru zase jedním. Trochu paďourství, ale autem to není tak daleko a sjezdovkou se nám nahoru chodit nechce, navíc časová ztráta by byla veliká. Škoda, že nás tu není víc, mohli bychom dole mít frontu zaparkovaných aut a jen jimi postupně jezdit nahoru.

Starty mi dnes jdou – na Klínovci je to hodně prostorné, na všechno je dost času i místa. Fouká vítr jen asi 2 m/s a i když nikdy nejde na komoru (většinou jde trochu zleva), tak není nijak turbulentní. Větrné elektrárny dole pod kopcem používáme jako fléry.

Při druhém letu se hodně orientuji podle vlaštovek. Lítá jich tu fakt hodně a vždycky si vyberou nějaký stoupák, ve kterém loví mouchy.

Třetí let vyčíhnu interval – vidím, že dole zesiluje vítr a startuji, ještě než přijde. Víťa je kousek pode mnou, chvíli točíme totéž, chvíli každý něco svého. Jednou z toho vypadnu a najednou koukám, že je Víťa 30 m nade mnou. Letím pod něj, ale už tam nic nenacházím. Víťa odlétá udělat vzdálenostní rekord startovačky, já ještě chvíli využívám slabé stoupáky a pak přistávám. Víťa mi volá, že vyhnil, akorát když dojdu k autu – perfektní načasování.

Před čtvrtým letem jsou na startu další piloti – jeden z nich vyhnije, já po chvíli taky, ale nenapadne mě přistát na stejném místě jako on. Víťa zachraňuje situaci, přistává u prvního pilota, sveze se s jeho odvozem nahoru a zajede pro mě dolů (to jsme zrovna dole neměli žádné auto).

Ještě toho nemáme dost, já jdu popáté, Víťa počtvrté. Víťa se obvykle ve vzduchu drží mnohem líp než já, tak ho nechám chvíli svahovat samotného a sám nahoře groundím – hodněkrát si křídlo zvednu nad hlavu, držím ho ve vzduchu, po chvíli ho zase položím nebo se někdy položí samo. Pár kroků dopředu, pak zase s křídlem nad hlavou nahoru. Když se mi to občas sesune nakřivo nebo všelijak přeloží, tak to zkouším stejně zvednout a daří se mi to – rovnat si to nemusím ani jednou. Podmínky jsou hodně jednoduché, večer to mělo spíš ještě slábnout, ale i tak mi to myslím prospělo. Když už jde Víťa na přistání, tak taky odstartuji, ale držet se mi v tom moc dobře nedaří. Většinou klesám tak 10 m za minutu, občas i trochu stoupnu, ale výživné svahování to není.

Přistávat se mi daří čím dál výš – první a druhé přistání na louce, třetí pod parkovišťátkem, čtvrté nad ním a páté nad velkým parkovištěm. Na páté jsem si pravda nechal velkou rezervu, na přistání jsem šel už 70 m pod startem, na ty předchozí jsem se snažil něco chytit až do –150 m.

Dnes hodně jiné než většinu letových dní – hodně startů a přistání, ve vzduchu hodinku a půl, málo nachozených kilometrů, hodně naježděných, dobré pokecy s Víťou. Někdy se sem musím podívat v zimě – bavilo by mě sledovat hemžení lyžařů a nahoru bych si jezdil lanovkou.

+
XContest