Večerní stoupáky.

S Vítkem a Honzou se sejdeme všichni ve stejný čas u startu, takže bychom už mohli jet domů, ale kluci si chtějí ještě posvahovat. Kájovi se to zdá slabé a odjíždí domů. Mně se to taky zdá slabé, ale říkám si, že jednou si to přistání dole na hřišti stejně musím vyzkoušet.

Moje překvapení po startu je proto veliké – rychle se dostanu do provozní výšky a spolu s ostatními chytám nádherný dvojkový stoupák až do kilometru. To se během večera stane ještě několikrát. Chodí to úplně všude, stačí letět přímým směrem pryč od kopce a pořád to stoupá. Znám to na Rané při lamináru, kdy se dá letět až k silnici prakticky bez klesání, ale tohle je něco jiného. Svahovým prouděním se to vysvětlit nedá, funguje to i ve velkých výškách. Kolem osmé večer odlétám od startu z výšky 150 metrů nad ním směrem k řece a nad řekou jsem o 250 metrů výš. Zpočátku to připisuji nahřátým lesům, které večer dlouho chladnou a postupně uvolňují teplo, které už vzduch nemá. Stoupání nad řekou se dá asi vysvětlit katabází – studený vzduch sestupuje k řece, kde uvolňuje vzduch, který tam je. Ať je to, co je to, je to paráda! Výšku získávám bez jakékoliv snahy a můžu si s ní dělat, co chci.

Jednou letím až nad zámeček u Ústí. Letím bez speedu – na trimu mám opadání asi 0,5 m/s a dopřednou rychlost 15 km/h. Se speedem 1 m/s a dopřednou rychlost 25 km/h. Vyplatí se tedy letět bez něj. U zámečku už přeci jen nějakou výšku ztrácím, ale pořád jsem hezkých 150 metrů nad startem. Dokluzem by to zpátky ke startu samozřejmě nevyšlo, ale spoléhám na to, že les něco dá. A taky že dává!

Po hodině lítání se rozhoduji klidné a trvale stoupavé podmínky využít na cvičení. Nejdřív dělám wingovery. Myslím, že už je vykrajuji docela pěkně, ale výjezdy musím trénovat. Když z nich chci vystoupit moc rychle, tak se křídlo nebezpečně houpe. Nahromaděnou energii je potřeba uvolňovat postupně, wingovery postupně zmenšovat, nebo asi i pokračovat v jedné zatáčce a postupně ji uvolňovat.

Když doletím nad řeku, odhodlávám se zkusit i spirálu. Mám před ní velký respekt, v září půjdu na SIV, ale říkám si, že nebude od věci už před tím aspoň trochu něco umět. Zrovna včera jsem viděl instruktážní video, tak to mám v živé paměti. Začnu vlastně jen takovou prudší 360 a hned z toho vyjíždím. Postupně náklon křídla a zatáčku dělám prudší a snažím se v tom nějakou chvíli vydržet. Vario nebučí, takže to spirála není, ale po několika pokusech už bučet začne. Křídlo se mi myslím daří ovládat celkem dobře. Po nástupu do spirály povoluji vnitřní brzdu, během spirály letím odbržděný a když se mi nelíbí síla rotace, tak buď trochu utáhnu vnitřek nebo vnějšek. Vyjíždím mírně nabržděným vnějškem. Snažím se počítat, kolik otoček udělám, ale moje mozková kapacita na to nestačí. Vnímám, na kterou stranu jsem otočený, ale počítat už nezvládnu. Po výjezdu ze spirály se trochu motám asi jako z kolotoče.

S Honzou Koterou se jednou snažíme letět i ucho na ucho, ale úplně se nám to nepodaří. Já jsem trochu za ním, tak šlapu speed, tím klesám, a on zase trochu brzdí. Jednou se nám to skoro povede, ale radši neriskujeme a letíme každý jinam. Měli jsme to zkusit při přímém letu od kopce, ne během přeci jen trochu živějšího letu podél kopce.

Z přistání na Čerťáku mám respekt, raději přistávám až nahoře na louce u lesíka. Po dvou velmi klidných hodinách je turbulence trochu nezvyk, ale řeším ji 100 metrů nad zemí, pak už je let v zásadě klidný. I tady to na mnoha místech stoupá, takže nad zemí se vykracuji několika 360.

Klidných podmínek na vyzkoušení spirály v dobré výšce si velmi vážím. Bylo to asi i lepší než odpolední přelet. Na něm si zase vážím toho, že jsem vytočil akorát pod základnu a bezpečně od ní odletěl.

Pořád ale není konec dne. Mirek doletěl z Čerťáku na Ranou. Díky tomu, že nás v jednom autě přijelo víc, tak mu jeden z nás může auto zavézt. Díky Honzo, že jsi Mirkovi auto dovezl! Pro nás to byla minimální zajížďka a Mirkovi to ušetřilo dost komplikovanou cestu na Čerťák. Pěkně to klaplo!

Glider	UP Makalu 4 (EN B)
Route	14.5 km (14.5 pt)
Duration	2:11