K Bukové hoře.

V Praze nabírám Vítka Šantrůčka a Honzu Koteru a jedeme na Čerťák. Je to prima, jezdit ve víc lidech. Jednak cesta líp ubíhá a jednak když někdo odletí, tak ho ostatní můžou vyzvednout a bez často zdlouhavého návratu na start pak pokračovat rovnou domů. To sice dnes nevyužijeme, ale i tak se bude hodit, že nás je v jednom autě víc.

Na startu je to dost slabé, pár pilotů se v tom drží, ale nám chroustům se do toho moc nechce. Přijede Martin Brůha a zvedne mi sebevědomí, když říká, že si mě pamatuje, protože mám nejen nepřehlédnutelné zápisky, ale v pondělí se taky ukázalo, že jsem dobrý pilot. Taky rychle rozptýlí deku, která i na mě trochu padla: „Támhle máš fógla a tady ti jde čtyřkový stoupák, tak nevím, na co čekáte.“ To mě trochu nakopne, ale několikrát pokazím start, takže čtyřkový stoupák už nestihnu. Využiju ale další Martinovu radu: „Leť pořád podél té nafukované hrany vlevo a dřív nebo později tam něco musí být.“ Nevzdávám to v prvním klesáčku, pokračuji dál a opravdu za chvíli nacházím aspoň půlku nebo jedničku. Je to celkem boj – chvíli půl nebo jedna nahoru, chvíli jedna a půl dolů, ukrajuji každý metr, ale postupně se vyzvedám asi 300 metrů nad start, kde už je stoupák trochu lepší. Pokud se nezachytím ve svahování, tak jsem zvyklý na dva scénáře – buď stoupák hned od startu kolmo vzhůru, nebo vyhnívka. Jsem rád, že zvolna začínám zvládat i scénář „Šudlej nulu a ono z toho něco bude.“

Stoupáky dnes moc silné nejsou, obvykle kolem 2 m/s, jen párkrát chytím něco silnějšího. Ve výšce kolem 1600 nebo 1700 m n.m. z toho navíc vždycky vypadnu. Základna je 500 metrů nade mnou a já nechápu, proč se k ní nedokážu dostat. Aspoň na přeskocích se zachytím vždycky ve slušné výšce kolem 1300 m n.m. Snažím se letět podle mraků, ale vůbec je dnes nechápu. Už na startu Martin říkal, že to dnes často stoupá proti větru a mně se to několikrát potvrzuje. Jsem ve stoupáku, koukám k jakému mraku letím, ten je o 500 metrů vedle a já letím neznámo kam. Moc se v tom dnes nevyznám.

Vítr moc nefouká, po vytočení prvního stoupáku jsem pořád skoro nad startem, tak chci zkusit nějaký trojúhelník nebo aspoň návrat. Letím směrem na Brnou a pak pořád dál. Letím dost pomalu, ale držím se ve slušné výšce, to je pro mě větší priorita. Jeden stoupák se mi konečně podaří vytočit pod základnu a vyjde mi to akorát – ještě jedna otočka a byl bych v mraku. Držím se při kraji, takže od něj na speedu pohodlně odlétám. Stoupá to pořád dál, ale nade mnou už nic není, tak mi nevadí, že nastoupám až vedle mraku.

S luxusní výškou 2100 m se nemůžu rozmyslet, jestli se budu vracet vlevo nebo vpravo, tak letím prostě pořád rovně. Možná jsem i trochu nenažraný a chci doletět co nejdál, než se začnu vracet. Vlevo i vpravo jsou mraky, ale přede mnou je modrá díra, do které letím. Když se v 1700 m konečně rozmyslím, že bych už mohl někam zatočit, tak mraky vlevo zmizely a dosažitelný mrak vpravo už asi dosloužil. I tak ho zkusím, ale je až za Bukovou horou, kam si s malou výškou už netroufnu. Vysílač na Bukové hoře vypadá impozantně. Z Čerťáku jsem na něj koukal a přišlo mi trochu nerealistické, že bych doletěl až k němu.

Před vysílačem se otáčím a doufám, že se zachytím na kopcích kolem řeky. Údolím ale fouká z východu, takže hrany nic nedávají. Nad vesnicí se už taky nezachráním a přistávám vedle řeky.

Kluci, které jsem vezl z Prahy, zrovna šlapou z přistávačky nahoru na Čerťák, ale Kája je tak hodný, že pro mě přijede. Zrovna mi jede autobus, tak se mu aspoň trochu přiblížím. Díky Kájo!

Když se vrátíme na Čerťák, tak Kája zvažuje svahovačku, ale zdá se mu to slabé, nechce se mu přistávat dole na hřišti a raději si počká na nějaké lepší podmínky. Velká chyba, Kájo, velká!

Glider	UP Makalu 4 (EN B)
Route	20.1 km (20.1 pt)
Duration	1:49