12.5.2020 Jakub Vrána (Raná, 47.9 km, 2:37)

Raná po dešti.

Dost pršelo a mají se dělat kumuly, ale nebudou se moc rozpadat. Na Ranou dorážím v půl jedné. Scorpi už odletěl, my ostatní nějakou dobu svahujeme. Skupina pilotů chytá stoupák, já se k nim po chvíli přidávám. Většina křídel je na návětrné straně stoupáku, mně ale přijde, že to líp nese dál za kopcem. A taky že jo! Za chvíli ostatní předstoupávám. Ostatní z toho asi vypadnou a vrací se před kopec. Já pokračuji pětkovým stoupákem až pod mrak. Podle XCMeteo mají být základny asi v 1500 m, ale dnes se mi podaří nastoupat až do 2000.

Nějakou dobu letím po větru a na to, že je po dešti, je to dost divoké. Makalu mi dokonce i jednou půlklapne, což se stává naprosto výjimečně. Chytám i jeden předstřel, což jsem taky pořádně ještě nedělal.

Při točení si zaháknu vnitřní ruku o karabinu a točení reguluji tou vnější. Je to paráda - vnitřní ruka se tak neumavuje a kruhy mi přijdou pravidelnější. Oblečení mám dobré, trochu zima mi je jen ve 2 km pod mrakem. Zimní bunda (ne péřová), péřové prsťáky (ne palčáky) a tenké ponožky do bot.

Nějakou dobu letím po větru a mraky mě lákají letět víc doprava. Tam je ale prostor, tak se rozhodnu zkusit trojúhelník doleva. Vítr zase tak strašně nefouká, tak si říkám, že by to snad mohlo jít.

Některé mraky jsou dost černé a vydatně mě nasávají. Letím po jejich kraji a nad 1800 m už je to hlavně boj o to, jak dál nestoupat. Nečekal bych, že budu někdy rád, když začne vario bučet.

Kamera bohužel nejde zapnout. Někdy se to stává, musel bych vyndat a zandat baterku, což za letu neriskuji. Krásné momenty si proto musím pamatovat - je to především točení pod mrakem s dvěma dravci (pěkně velkými, takže káňata to tentokrát asi nebyla). Pak taky větroň, který sviští stovkou k dalšímu mraku. A konečně pohled na dva paraglidisty (jeden z nich byl Víťa) v dálce za mnou v mé původní stopě, než jsem se rozhodl zkusit trojúhelník.

Po odbočení už to není takové terno. Zachraňuji se nad vesnicí, pak ještě jednou nad městem. Když konečně chytnu stoupák, je to velmi hodná dvojka, která mě snáší dost po větru. Vlevo je modrá obloha, tak na svůj plán letět trojúhelník rezignuji a letím pod tmavý mrak vpravo po větru. Ten už je ale asi mrtvý, takže vyhnívám. Letím nad vinicemi, které by mohly být nahřáté, ale zase do nich nechci přistávat. Pro přistání si vyberu pěknou louku, na poslední chvíli ale zjistím, že je za dráty, tak přistávám na kraj řepkového pole.

Když bych se nesnažil letět trojúhelník, tak doletím dál, ale i tak je to můj rekord, takže jsem spokojen. Navíc se trojúhelníky chci naučit, ve srovnání se záfukem je to jiná úroveň. A aspoň pak člověk nejede tři hodiny zpátky... S Víťou domlouváme nějaký svoz, ale každý jsme dost jinde, tak jedu dvěma autobusy do Loun a pak stopem na Ranou. Udělal jsem si ceduli a sundávám černé brýle, tak mě asi po čtvrt hodině nabírá náklaďák, přestože řada lidí asi nestaví kvůli obavě z coronaviru. Řidiči autobusů jsou taky hodní – jeden mi zastavuje mezi zastávkami a druhý mě hodí z nádraží v Lounech až k benzínce.

Jsem hodně spokojen se svými rozhodnutími - výběr místa, vyhnutí se prostorům, nenechat se nasát mrakem a zachraňování nad místy, která by mohla nosit. Taky jsem se konečně naučil používat Thermal Assistant, který mi několikrát pomohl vrátit se do stoupáku a ukazoval směr větru. Mám pocit, že jsem si pěkný výkon dnes zasloužil, nebyla to jen náhoda. Vytočil jsem 10 stoupáků, to je taky skoro rekord (nejvíc mám 11). Špatná rozhodnutí byla dvě – zkoušet trojúhelník v 6 m/s pod základnou bylo přeci jen dost bláhové a manévr ve 14:30 mě stál hodně vzdálenosti – nastoupal jsem pod mrak, zpod kterého jsem se dokázal dostat jenom tak, že jsem letěl zpátky, odkud jsem přiletěl, jenom mnohem níž.

Dodatečně si ještě vybavuji dvě nepříjemné situace po startu. Při svahování jsem zkřížil dráhu Frantovi Thorovi – promiň! A pak jsem točil stoupák v jiné stopě (ale aspoň na správnou stranu) než ostatní piloti, takže jsem zkřížil dráhu CHoDiL oTo – taky promiň. Musím se víc soustředit na ostatní a podřídit jim svou dráhu. Obzvlášť při točení se plně soustředím na ustřeďování a okolí moc nevnímám. To musím změnit. Do té doby, než bude pro mě točení přirozené jako třeba řízení auta, tak se musím smířit s tím, že někdy holt budu točit hůř – rozhodně lepší, než způsobit nehodu.

+
XContest